Europeizace a zahranicní politika: prostor pro dalsí výzkum1

Vlivu národních státu na evropskou politiku, predevsím ve forme prosazování státních zájmu, se nicméne pochopitelne venuje velké mnozství literatury mimo rámec studia europeizace. Prominentní cást tohoto výzkumu staví na teorii racionální volby, bere clenské státy jako unitární aktéry s predem formulovanými zájmy a soustredí se na formální rozlození hlasu v Rade EU, ruzné moznosti vítezných koalic a blokacních minorit a úspesnost státu pri hlasováních (Tsebelis, Garrett 2000; Moberg 2002; Selck 2006; Naurin, Wallace 2008). Soucástí této skupiny je i výzkum zamerený na roli evropských institucí a jejich moznost ovlivnit výslednou politiku, predevsím Evropské komise (Christiansen, Jørgensen 1998; Blauberger, Weiss 2013), predsednictví (Metcalfe 1998; Tallberg 2003; Tallberg 2006) a Evropského parlamentu (Brandsma 2013). Druhá skupina výzkumu, která casto staví na konstruktivistických východiscích, povazuje národní zájmy za vytvárené a pretvárené behem interakce mezi aktéry. Tato cást literatury se zameruje na jednotlivé aktéry, kterí se do procesu jednání zapojují, a zkoumá jejich socializaci, at uz na úrovni národní nebo nadnárodní (Checkel 2005; srov. Beyers, Trondal 2004; Lewis 2005; Juncos, Pomorska 2006). Kritizuje racionální volbu a kvantitativní výzkum rozhodování v Rade s tím, ze ignorují neformální pravidla, podle nichz se jednání v Bruselu rídí (Heisenberg 2005). Zároven se zabývá jinými zpusoby presvedcování v Rade, nez je na síle a velikosti zalozené vyjednávání (bargaining), jako je napríklad presvedcování (arguing) ([T. Risse] 2000; Reinhard 2012) nebo resení problému (problem-solving) (Elgström, Jönsson 2000). Pozornost je venovaná také koordinaci národních postoju (Wright 1996; [Kassim] et al. 2000; Kassim et al. 2001; Dimitrova, Toshko v 2007; Karlas et al. 2013) a vlivu nestátních aktéru, at uz se jedná o nevládní organizace (Joachim, Dembinski 2011) nebo podniky (Andersen, Eliassen 1991; Grande 1996; van Schendelen 2010). Nic z toho ale otázku prosazování zájmu prímo nespojuje s vlivem evropské úrovne na národní prostredí, jak to nabízí europeizace (pro výjimku viz Kaminska 2010). Ve druhém sledu následuje otázka zaclenení zahranicní politiky do tohoto rámce. Prijmeme - li tezi, ze europeizaci podléhá i zahranicní politika clenských státu, je mozné ji podrobit stejnému zkoumání jako ostatní oblasti a pokládat si vsechny výse uvedené otázky. Ve svém sirsím pojetí, tedy jako vnejsí vztahy/zahranicní politika, se zahranicní politika dokonce z