Separatismus v Číně: Případ Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang

V tomto článku se pokusím dokázat, že pokračující násilnosti, k nimž dochází v oblasti známé jako Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang nebo Východní Turkestán, je vhodné chápat jako případy občanských nepokojů ve veřejné sféře a jen zřídka je lze označit za „secesi“ (fenliezhuyi) v tradičním smyslu tohoto pojmu (který chápu jako koordinované násilné činy proti vládě a civilnímu obyvatelstvu za účelem vytvoření nezávislého státu).[1] Boje ujgurského národa s čínským národním státem, které probíhaly od jeho začlenění v roce 1949, je třeba chápat v kontextu snah o dosažení suverenity, nikoli jako náboženskou nebo islámem inspirovanou kampaň. Kromě toho, že jsou Ujgurové muslimský národ, se jejich zájmy a problémy podobají zájmům a problémům Tibetu a občasné násilnosti, k nimž dochází v Tibetské autonomní oblasti v Číně, a protesty proti čínské vládě jsou zřídkakdy, pokud vůbec, označovány za „teroristické“, i když jsou často pokládány na stejnou úroveň s ujgurskými incidenty a označovány jako „secesionistické“ (fenliezhuyi). Zároveň se v tomto článku pokusíme ukázat, že oblast Sin-ťiang, která byla od konce 90. let 20. století mimořádně klidná, což se v posledních několika letech změnilo, zastihla hospodářská konjunktura, kterou by jí mohl závidět kterýkoli z okolních středoasijských států. Číně je možné blahopřát k obrovské hospodářské a sociální transformaci regionu v posledních dvou desetiletích, ale zároveň ji povzbudit, aby našla způsoby, jak zachovat a podporovat živou a výjimečnou středoasijskou civilizaci, kterou ujgurská kultura představuje.